aneb o člověku, kterého mám rád…
Když mi přišla pozvánka s kuriózním nadpisem „70+80 = 44“, nebyl jsem z toho příliš moudrý. Až
na začátku oslavy, na kterou mě dopis zval, jsem vše pochopil. Rudolfu Mihlemu bylo totiž
v minulých dnech 70 let – a panu Schőnbachovi osmdesát. A těch 44? Inu pro nás nezasvěcené to
číslo znamená 44 let, kdy ti dva spolupracují…
Marně vzpomínám, kdy jsem Rudolfa
Mihleho uviděl poprvé. Ale asi to bylo
v Benátkách nad Jizerou někdy začátkem
slavných šedesátých let. Tehdy jsem se
vrátil z výkonu vojenské služby a
nastoupil do Osvětového domu v Mladé
Boleslavi. Protože jsem měl hrozně rád
film a vše s ním související, staral jsem se
o amatérské filmaře okresu jako metodik
a bavilo mě pořádat okresní soutěže
vždy v jiném místě (nejkurióznější byla na
jedné vesnické zahradě pod večerní
oblohou, kdy se promítalo na plátno
natažené mezi dva stromy). Brzy přišly
na řadu Benátky nad Jizerou, kde jsem
našel zanícené filmaře amatéry a
protože okresní přehlídka byla velmi
vydařená, napadlo mě tam umístit
celostátní přehlídku amatérského
dokumentárního filmu. Ostatně, jedno
město filmu podobného jména bylo
v Itálii, tak proč ne i u nás vytvořit
Benátky (amatérského) filmu?
A hned prvního ročníku se (podle mé
chabé paměti) zúčastnili vynikající tvůrci
z Prahy, z tehdy pro mne ještě
neznámého ČKK. A mezi nimi byl i
mladý muž s knírkem a širokým úsměvem,
kterého všichni oslovovali „Rudlo“. Rudolf
Mihle. To byl počátek jeho vítězné
plavby Benátkami filmových amatérů,
která vytvořila v jeho dílničce
v panelákovém bytě v Nových Butovicích
hodně dlouhou řadu pamětních
pajduláků od mistra keramiky Vaška
Černého a hlavně slavných Oskarů BFA.
Kolik jich Rudla vyhrál, ví patrně jen on,
ale byla jich pořádná kupa. Zaslouženě.
Zvláštní je, že jsme s Rudlou od sebe
věkově vzdáleni jen o tři roky, ale mně
vždy připadal dospělejší, dozrálejší,
vážnější a váženější. I když jsem se já
stal filmovým profesionálem, vždy jsem
nepřestal obdivovat jeho filmy. To on se
měl stát profesionálem a já dodnes
nechápu, proč se jím nestal.
Vzpomínám, jak mě fascinoval dokument
o Londýnu, jak jsem žasnul nad
Rudlovými postřehy z Prahy v jeho
„Praga caput regni – Praha zničená
deštěm“ a jak jsem byl fascinován jeho
fikcí o Praze, kterou rozdělila studená
válka na dvě poloviny jako kdysi Berlín.
Jak jsem se srdečně smál nad jeho
satirami, které měly znamenitou kameru a
dokonalý, promyšlený střih, ale hlavně
byly v době tuhého bolševického režimu
odvážné a nebojácné. Však taky měl
Rudla značné potíže, ale svou nenávist
vůči režimu dával dál najevo a nikdy
nepolevil ze svého odmítavého postoje.
Tak mě tak napadá, jaká by asi byla
dráha jeho života, kdyby onoho
„památného Února“ nezvítězil „pracující
lid“? Kam až by to Rudla dotáhl? Já vím,
jeho životní osudy byly dány
písmomalířstvím, kterým zdobil Prahu
(kterou tak miluje a které věnoval
neuvěřitelné kilometry filmového i
magnetického pásu), jež mu za bolševika
dávalo určitou volnost pro koníčka, který
se stal koněm a nakonec životním
posláním. Ale kdo ví, třeba by si byl
založil malé filmové studio a mohl se tak
dostat až … Až kam? K profesionalitě?
Ale vždyť on ji vždycky odmítal, měl
v nezávislosti amatéra volnější prostor
k tvorbě. Čert ví, dnes už je to jedno, ale
červíček pochyb mi říká, že to byla
škoda.
Rudla podle mne byl vůbec prvním, kdo
natáčel u nás na video, samozřejmě se
k té první videokameře (kterou shodou
okolností stále má doma právě pan
Schőnbach) dostal způsobem pro něj tak
typickým. Poslal do zahraniční soutěže
svůj film a získal (jak jinak?) první cenu,
kterou byla právě videokamera!
Vzpomíná, jak ji přinesl do ČKK, kde byli
všichni okouzleni možností, že ta věc
snímá nejen obraz, ale i synchronní zvuk,
že na pásku kazety lze mazat a natáčet
vždy znovu, ale hlavně, že se dá
okamžitě vidět, co tvůrce zachytil!
Pamatuji se, jak Rudla tuhle kameru
přivezl do Benátek nad Jizerou a jak
jsme se dohadovali – já tvrdil, že kvalita
videa nikdy nedosáhne kvalit šestnáctky,
Rudla pevně věřil v budoucnost nového
média!
Od té doby natáčí na video a opět
skvěle, vždyť jeho archiv, který si jako
všechno vede v dokonalém pořádku,
svědčí o jeho profesionalitě. Vždyť ani
Česká televize, natož ostatní stanice,
nemá takový archiv o proměnách Prahy
za poslední léta. Na rozdíl od televizních
„profíků“ totiž Rudla nenatáčí slečny,
které v Televizních novinách ukazují
prstem a říkají „tady za mnou se
odehrává to a to“, ale věnuje se realitě
samé. Zachycuje proměny hlavního
města se sveřepostí jemu danou vše, co
se na tváři Prahy ztrácí a co nového
vzniká. Hlavním motorem téhle posedlosti
byl projekt, který měl ukázat, jak se
Praha změní během jednoho desetiletí,
projekt, který měla odvysílat právě Česká
televize. Jenže ze smlouvy jaksi sešlo,
ovšem Rudla točí dál, sehnal si podporu
Metrostavu a jeho archiv bude jednou,
doufám, tak slavný jako Langweillův
model Prahy, umístěný v Muzeu hl. města
Prahy. Ostatně, myslím si, že ti dva mají
něco společného.
Mohl bych pokračovat dál a dál ve výčtu
toho, co o Rudlovi vím. Ale tohle není
jeho pomník, ale oslava žijícího klasika
amatérského filmu a videa. Mohl bych
psát o jeho ochotě vždy přiběhnout, když
jsem jako šéfredaktor VIDEOhobby
potřeboval něco vyzkoušet, například
amatérskou kopii handycamu, tedy
stabilizovaného nosiče kamery, který ji
udržuje v klidové poloze i při chůzi či
běhu. Rudla dovedl rychle postřehnout
výhody i nevýhody tohoto vynálezu a já
měl o hodnotící článek postaráno.
Mohl bych psát o tom, jak na rozdíl od
mnohých tvůrců byl ochotný snést kritiku i
pomoc při jeho tvorbě, jak reagoval
vstřícně na jakýkoliv podnět a přetavil ho
do své osobité podoby.
Mohl bych psát o jeho způsobu humoru,
o tvrdošíjnosti, s jakou bojoval za život
ČKK, za zachycení jeho historie, o určité
posedlosti, s jakou šel a jde životem
plným filmové tvorby. Za tyhle vlastnosti
ho mám rád – upřímně a bez rozpaků,
protože Rudolf Mihle je člověk, jakých se
moc nerodí. Skromný a nenápadný, ale
zaujatý milovník života, který sice naplno
žije, ale hlavně jej zachytává okem
kamery, za kterou prostál jistě polovinu
z těch neuvěřitelných sedmdesáti let…
Jan Jelínek
